Vodní hamr v Dobřívi

Otázka zní: Budou naši potomci pořádat nostalgické výlety do historické atomové elektrárny Temelín? Budou i s rodinou vyrážet v neděli odpoledne do Mladé Boleslavi snít nad stařičkou linkou, která počátkem dávného 21. století vyráběla veterána Škoda Roomster?

Možná stejně by žasli naši pradědové, kdyby sledovali dnešní houfy turistů obrážejících technické památky a nahlížejících do útrob dávno vyřazených, s láskou oprašovaných strojů. Co zajímavého se, probůh, dá vidět na něčem, na čem oni nechali jen pot, dřinu a krev...? Ale člověk už je takový a staré zlaté časy s jejich jednoduchostí, řemeslnou dovedností a důmyslem lákají. Tak to platí i o unikátní technické památce, jedné z nejvýznamnějších u nás - vodním hamru v Dobřívi nedaleko Rokycan.

Dobřív je s železem spojená přinejmenším od 14. století a nic na tom nemění fakt, že na zdejším Padrťském potoce se původně těžil podstatně cennější kov - zlato. Sejpy zbylé po rýžování a staré odhadem dva tisíce let jsou ještě znát.

Krajem kdysi vedla obchodní stezka a už v roce 1325 bylo zaznamenáno, že na ní leží ves Dobřievovo. A zřejmě už tehdy se v ní zpracovávala železná ruda z nedalekého naleziště. Poněkud rychlejší spád to ovšem dostalo až v průběhu 16. a 17. století, kdy tu byly pro potřeby hutě založeny Padrťské rybníky a postavena první vysoká pec impozantní šestimetrové výšky. Kvalitní litina, kterou produkovala, se osvědčila pro výrobu dělostřeleckých koulí, což za třicetileté války logicky zajímalo obě bojující strany. Pozornost ke zdejší huti obrátil nejen císařský vojevůdce a vévoda Albrecht z Valdštejna, ale i Švédové. Když v roce 1639 obsadili pod Banérovým velením Rokycansko, usadili se i v Dobřívi a místní výrobu munice přijali za svou. Hotové koule pak podle legendy přepravovali po mostě, který se klene přes Padrťský potok a jemuž se od té doby říká švédský.

Díky huti se po třicetileté válce zplundrovaná Dobřív vzpamatovala relativně rychle a i výroba se dočkala zásadní renovace. Její tehdejší majitel Vilém Šírer zvětšil rybníky, upravil vodní toky a v průběhu 2. poloviny 17. století zbudoval novou huť zvanou Hořejší - právě ta je předkem dnešní dobřívské technické památky. Budovy vodního hamru byly původně ze dřeva, kamennou podobu získaly až počátkem 19. století. Naplno se v nich pracovalo až do roku 1956.

Před tou vytrvalostí se dá jen smeknout, díky rokycanskému Muzeu dr. Bohuslava Horáka máme navíc šanci názorně se poučit, jak to vlastně s těžbou a zpracování železa v historii (nejen místní) bylo a jak hamr kdysi fungoval a stále funguje. V průběhu všech těch století se dobřívská produkce občas propadala v krizích, občas zaznamenala konjunkturu, především v časech válek. Vyráběly se tu dělové koule, cvočky i zemědělské kované nářadí a tomu poslednímu hamr v podstatě slouží dodnes. Můžeme si tu tedy nechat překoval motyky a krumpáče, můžeme se vyučit kovářské práci, můžeme si dát po kovářsku vytrhnout zub či udělat pás cudnosti na míru. Nebo prostě jen žasnout nad rachotem strojů, jejich důmyslnou konstrukcí i silou, kterou jim dává voda hnaná přes lopatky kol.

Ale - jakkoli se to dnes nenosí - nebylo by zdvořilé nevzpomenout na lidi, kteří tu kdysi pracovali za mnohem méně půvabných podmínek, na krutost těch dávných časů, nekonečnou dřinu, hlad, strach z plenících vojsk, před nimiž utíkali do lesů. Pravda, na přelomu 19. a 20. století tehdejší majitel Max Hopfengärtner udržoval v dobřívských hutích natolik slušné podmínky, že nezavdal příčinu k ani jedné stávce, ale ani tak to zřejmě nebyl žádný med.

Ještěže tu na dosah stála Stará hospoda, ten staletý a věčný azyl zoufalých i šťastných, místních i přespolních. Mimochodem, k těm druhým patřil slavný herec Jindřich Mošna, který se tu dokonce 22. listopadu 1869 ženil a nebral si nikoho jiného než hospodskou dcerku Josefinku Jedličkovou.

Snímky HN - Jan Šilpoch: Budovy vodního hamru v Dobřívi byly původně ze dřeva, kamennou podobu získaly až počátkem 19. století. V unikátní technické památce se naplno pracovalo až do roku 1956.