Divné vzkazy v Klášterci nad Orlicí

Čas od času se stane, že restaurátoři památek najdou pod omítkou kresbu, o níž při veškerém svém vzdělání a zkušenostech netuší, co si myslet. Tak se stalo i v Klášterci nad Orlicí. V roce 1955 tu při opravě gotického hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice odkryli na nároží dvě postavy, jimž cosi trčí za hlavou a cosi za zadkem, figury jsou načrtnuté jakoby neumělou dětskou rukou a rumělková barva tomu všemu dává nádech, o němž těžko říct, jestli je varovný či veselý.
Kdo, kdy a proč se tu takhle výtvarně vydováděl, se patrně nikdy nezjistí, což je nejživnější půda pro milovníky tajemství. Umírnění záhadologové soudí, že to jsou dva čerti, ti smělejší, dänikenovsky ladění, v postavičkách vidí mimozemšťany. Přidržíme-li se první teorie, pak samozřejmě zůstává otázka, z jakého důvodu by někdo na nároží svatostánku maloval ďáblíky?

Ví se, že kostel tu vyrostl koncem 13. století jako součást kláštera, který v pusté krajině východních Čech založil řád cyriaků. Přesné datum jeho vzniku se nedochovalo, ale píše se o něm už v bule papeže Bonifáce VIII. z roku 1295 a jen o něco starší je zmínka ve Formuláři Tobiáše z Bechyně. Vzhledem k tomu, že cyriaky přivedl do Čech Přemysl Otakar II. těsně po polovině 13. století, nejdříve je usadil v Praze a pak se teprve šířili dál, nemohl tu klášter stát dlouho.
Posláním cyriaků čili bílých křížovníků s červeným srdcem byla duchovní správa a péče o nemocné, ale Přemyslovi posloužili jako kolonizátoři opuštěného pohraničí. Že to pojali vskutku ekonomicky, dosvědčují stopy po soustavě rybníků, které si poblíž kláštera založili. Ovšem jejich jednopatrový konvent se v těch divokých končinách zřejmě podobal spíš pevnosti, s níž byl kostel pevně propojen. V roce 1956 se při výkopech na hřbitově našly základy hlavní klášterní zdi a v kostelních stěnách otvory po spojovacích trámech. Na jižní straně v úrovni prvního patra zůstal i sedlový portálek, jímž mniší přecházeli z kláštera přímo na svoji chrámovou tribunu.

Cyriaci, původem blízcí řádu německých rytířů a podporující slezská knížata, samozřejmě vzbudili nevoli husitů. V roce 1421 na jejich zdejší sídlo zaútočili, klášter vypálili a mnichy vesměs pobili. Vypráví se, že střevy mrtvých obtočili nedaleký jasan tak pevně, až to v jeho kůře navždy zanechalo stopy. Řádění kališníků přežil jen kostel a v roce 1452 byl dokonce obnoven. Je o tom záznam? Jak se to vezme. Na klenbě se zachoval nápis znějící: "Chrám tento Nejsv. a nerozdílné Trojice Boží vystavěn jest v Létu 453 od narození Božího." Pokud by letopočet platil, pak by kostel byl nejstarším křesťanským svatostánkem u nás, a tudíž neuvěřitelným unikátem. Ale buďme střízliví, možná jen tomu, kdo nápis psal, vypadla jednička.
Podle jedné z hypotéz právě tehdy vznikly i podivné kresby na kostelním nároží. Čerti? Ufoni? Při ohledání obrázků se člověk nemůže ubránit dojmu, že útvary, které postavám trčí za hlavou, nejsou ani rohy ani antény, ale prostě šípy. Ostatně, nosívaly se v toulci na zádech, odkud je bojovník rychlým hmatem přes rameno vytáhl. A nemůže v tom případě být podlouhlý předmět, vyčnívající figurám poněkud níže, kuší, kterou husité bývali vyzbrojeni? Možná tak kdosi jednoduše na věčnou paměť zachytil chlapíky, kteří klášter zlikvidovali. Jestli jim tím chtěl složit poklonu nebo je namaloval jako varování či prostě oznamoval, že tady už kališníci byli... kdoví.

Stačí, že tu jsou další tajemství. Kamenná hlava neznámého původu, nalezená na hřbitově a dnes zasazená do kostelní zdi. Nikdy nerozluštěný nápis nad oknem vedle červených postav. Léčivý pramen, který tu kdysi vyvěral. Stopy pohanského pohřebiště, k němuž se váže legenda o pohanské svatyni, která tu stávala a jejíž obětní oltář zůstal zakopán kdesi pod podlahou kostela.
Co víc ještě o pozoruhodném Klášterci nad Orlicí dodat? Že tu žila a v roce 1956 dožila Anna Bohuslava Tomanová, žena poznamenaná stigmaty, o nichž se zachovalo fotografické svědectví. Těžce nemocná žena vynikala vizionářskými a léčitelskými schopnostmi a údajně uzdravoval i její hrob. Leč čas komunismu podobným zázrakům nepřál, a tak se památka Aničky Tomanové nedočkala ani pokusů o blahořečení, byť by se svědků dodnes našla řada.

Snímky HN - Jan Šilpoch: Tajemství v Klášterci: Husité, čerti nebo ufoni?