Pálio zná celý svět

Svátky jsou prý polovinou života Toskánců. Dvojnásob to platí o lidech v Sieně, starobylém městě, které se dvakrát ročně změní v arénu pro zvláštní dostih - pálio. Už ve chvíli, kdy píši slovo dostih, vím, že je to velmi nepřesný termín. Jenže vysvětlit význam svátků pro Toskánce a šílenství kolem sienského pália není snadné. Pálio je neopakovatelný, téměř devět set let starý svátek, který naplno pohltí život Sieňanů.
Je pochopitelné, že pálio se koná v Sieně v červenci a v srpnu. Horké toskánské léto je pro tradiční oslavy jako stvořené.
"Smysl pália pochopí jen Sieňané," usmál se na mě toskánský průvodce Milio. "Žiji jen dvacet kilometrů od Sieny a naprosto nechápu, co tito lidé na dostihu mají a proč jím tak žijí. Jsou to blázni, kterým nikdo nerozumí. Siena je jeden velký blázinec plný bláznů," zaťukal si na čelo.
Co je tedy ono tajemné i vysmívané pálio? Dvakrát ročně jede na hlavním sienském náměstí Piazza del Campo deset neosedlaných koní závod o vlajku - pálio. Koně patří deseti městským čtvrtím - contradám. Městské čtvrti se starají o koně, najímají žokeje a celý rok sní o vítězství. Každá čtvrť má muzeum, kde vystavuje historické kostýmy a vyhraná pália. Zvítězit a získat pálio chce každý Sieňan. Lidé v tomto městě jsou hrdí, pyšní, namyšlení a soutěživí a pálio tyto vlastnosti koncentruje.
Pálio trvá oficiálně několik dnů a město se při něm zahalí do vlajek a znaků jednotlivých čtvrtí. Ačkoliv to Sieňané neradi přiznávají, všechny oslavy ale směřují k závodu, který trvá ani ne dvě minuty. Koně v trysku třikrát proletí kolem upraveného náměstí a pak je pohltí vřava. Cizinec jen zírá, nudí se a kroutí hlavou. Procesí před závodem je utrpení. Na náměstí stojíte na přímém slunci několik hodin a lidé, koně a nakonec i dvojice bílých volů se loudají tempem, které moderní doba těžko snáší. Pálio vrací Sienu do rytmu raného středověku. Do pomalejší a trpělivější doby, kdy lidé potřebovali utvrzovat svou identitu a čas jim nechyběl.
Na páliu je fascinující právě jeho rytmus. Zatímco cizinci ho vnímají jen jako svéráznou podívanou, pro Sieňany znamená dostih a slavnosti s ním spjaté kontakt s minulými generacemi, s hlubokou tradicí. Zatímco jinde tradice už téměř vymřela nebo upadá, Sieňané slaví pálio se stejnou vervou jako jejich předkové. Ptát se Sieňana proč nemá smysl. Nebude sdílný. Sieňané jsou dokonce neradi, že na pálio vůbec cizinci jezdí. Je to jejich svátek, jejich dostih, vítězství nebo prohra.
Pálio je dokonce ještě víc. Během svátků dochází k naprosto neuvěřitelným věcem. Když jsou manželé každý z jiné contrady, během pália nejsou spolu. Rozdělí se a všechen čas včetně závodu tráví se svými spolubližními ze čtvrti, v níž se narodili. Contrada je během svátků mnohem víc než manželství. Členové contrad totiž sedí ve speciálních lóžích, kam nikdo jiný nesmí, ani manželky a manželé. Do contrady se nedá vstoupit, do ní se člověk musí narodit. A jelikož závod je věcí cti a posedlosti, jen těžko mohou být spolu manželé - každý z jiné čtvrti.
Pálio jako by dokazovalo pomluvu, která se o Sieňanech šíří. Jsou to prý lidé hádaví, krvelační a přímo si libují ve svárech, které se mezi čtvrtěmi vrší už staletí. Po každém závodě se lidé z contrad obviňují z podvádění, podplácení žokejů. Ti, co prohrají, trucují a není s nimi řeč. Vítězná contrada opakovaně a okázale slaví. Žokej dostane z kapsy jejích členů odměnu, která dosahuje až čtvrt nebo půl miliónu eur.
"Sieňan nechá zabít koně nebo žokeje kvůli své cti a pýše," říká Milio. "Je to krvavý dostih, který by měl být zakázán. Pokud by to ale někdo chtěl udělat, Sieňané se vzbouří. Nic je nezajímá. Ani bolest zraněných koní, co si občas zlámou nohy na kluzké dráze, ani neomalenost žokejů, kteří kvůli výhře klidně srazí soupeře na hrazení."
Pálio totiž nemá pravidla. Nepatří do naší doby. Ochrana zvířat nebo života žokejů se řídí heslem: dělají to na vlastní zodpovědnost a umřou pro větší slávu Boží. V případě Sieny se dá spíš říct: pro větší slávu contrady. Siena a její tradice tak není jen fascinující, je hrozivá. Dokazuje, že některé tradice činí člověka nesvobodným a zaslepeným.
Co říct, když Sieňan prohlásí, že pálio je jeho historie, jeho svět? Když vám ukáže, jak na páliu lpí a co všechno pro něj znamená? Když vám otevře své srdce? Napadá mě jediné: lámání v kole nebo trhání koněm bylo na většině území Evropy ještě před pár staletími taky tradicí. Máme tedy litovat, že už je odnesla doba? Těžko.
I Sieňané by se měli na svůj svátek podívat z jiné perspektivy. Bez sebezahleděnosti. Jenže to není snadné. A po návštěvě pália mám dokonce pocit, že je to zatím nemožné.

Další díl seriálu Postřehy odjinud - Toskánsko očima Milana Fridricha můžete vidět v pondělí 10. ledna ve 20.50 na ČT 2 pod názvem Byl tu i Michelangelo.

Snímek: AP