Běženec z neznáma

Kvasnička nemohl tušit, že mu rozhodnutí pomoct dítěti, zoufale žadonícímu o pomoc, obrátí život naruby. Že přijde o práci a stane tváří v tvář největší záhadě svého života.
Když policie zadržela Sergeje Bodrova v březnu 2004 v Olomouci, nebylo mu ještě osmnáct. Uváděl datum narození 3. 4. 1986, ale neměl u sebe žádný doklad. Líčil, že utekl z dětského domova v běloruském Brestu. V panice rozřízl plachtu kamionu a ukrytý v nákladovém prostoru dojel až do Čech.
O dětském domově vyprávěl podivné věci: Řekli mu, že ho tam jako tříletého přinesla jakási žena. Z ústavu nikdy nevyšel, chovanci nikdy nesměli za bránu zařízení, obehnaného železným plotem, střeženým uniformovanými muži. Do domova nechodily návštěvy ani dopisy. Ti, kteří odešli po dovršení osmnácti let, je nikdy nepřišli navštívit, nedošla od nich žádná zpráva.

V Přílepech byl jen číslo
"Osud toho kluka byl pro cizineckou policii příliš složitý, tak se ho rozhodli zbavit," říká Kvasnička. "Zavřeli ho do vyhošťovacího lágru, ačkoliv měli objevení nezletilce nahlásit obecnímu úřadu a zajistit mu opatrovníka. Běhal mi mráz po zádech, když jsem viděl, že policisté v Přílepech kluka oslovují číslem, dokonce ho zavřeli na měsíc na samotku. Vyprávěl mi, že v noci policisté vtrhávali do cel se cvičenými psy a rozhrabávali jim věci."
Sergej Bodrov podal žádost o azyl hned po převezení do Velkých Přílep. Chtěl by tady chodit do školy, udělat si maturitu. Tvrdil, že to byl hlavní důvod, proč utekl z dětského domova. Nechtěl tam hnít.
České úřady ale jeho žádost zamítly jako nedůvodnou. Předtím ale počkaly, až mu bude osmnáct. Tak obešly paragraf, podle něhož nelze mladistvému azyl odepřít.
Nemohly ale zabránit Kvasničkovi, aby se ustanovil chlapcovým právním zástupcem, připravil novou žádost o azyl. Docházel za ním a protestoval proti poměrům v zajišťovacím zařízení. "Kluk měl pořád hlad, při jídle nesměl pít, mohl se koupat jednou týdně, na čerstvý vzduch je pouštěli na hodinu denně," líčí Kvasnička.
Koupil Sergejovi mobil, aby s ním mohl být ve spojení a měl přehled, co se v Přílepech děje. Policisté ale telefon zabavili. Když si Kvasnička stěžoval na ředitelství Služby cizinecké a pohraniční policie Praha, odpověděli mu, že "k provozu mobilu je třeba elektrického proudu, který je odebírán na náklady státního zařízení."

Drsnější než ve vězení?
Už tehdy Kvasnička upozorňoval vedení cizinecké policie na zprávu kanceláře ombudsmana, konstatující, že cizinci žijí v záchytných zařízeních v příliš přísných podmínkách, připomínajících vězeňský režim. "Ale v Přílepech se někteří členové cizinecké policie chovali k zadrženým daleko drsněji než dozorci ve věznicích," tvrdí Kvasnička.
V té době vydala prohlášení i Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), protestující proti tomu, aby do zajišťovacích zařízení byli zavíráni mladiství. "V Přílepech se běžně stávalo, že zadržené cizince mladší osmnácti let policisté vyvezli do Prahy k metru a ponechali osudu. Většina dětí pak zmizela neznámo kam," uvádí ředitel OPU Martin Rozumek.
"A víte, kdo už na ty děti u metra čekal?" dodává Kvasnička. "Ruští mafiáni, Arabové, kteří by je chtěli pro výcvik. Jakým soustem by pro ně byl mladičký běženec bez identity, na něhož v nějakém děcáku volali Bodrove!"
Po čtyřech měsících dosáhl Kvasnička u úřadů rozhodnutí o chlapcově propuštění. Přílepy ho ale odmítly pustit, dokud Kvasnička nezaplatí 24 777 korun za ubytování a stravu.
Kvasnička namítal, že podle zákona může být úhrada vymáhána jen z prostředků nalezených u zajištěných cizinců. "Ale policisté vyhrožovali, že pokud částku neuhradím, budou ho deportovat kamsi za hranice republiky. Tak jsem kapituloval a zaplatil. Ale tvrdím, že tady stát obchodoval s klukem, který byl ještě nedávno děcko."
Kvasnička podal trestní oznámení na vedení zajišťovacího zařízení Velké Přílepy za to, jakým způsobem zachází se zadržovanými. Tamní praktiky přirovnal "k fašistickým koncentračním táborům". Za to byl pak podmínečně odsouzen na rok do vězení pro křivé obvinění a útok na státní orgán.
"Soud nezajímalo, že po mém trestním oznámení odebralo vnitro všechna zajišťovací zařízení z pravomoci cizinecké policie a převedlo je pod Správu uprchlických zařízení," připomíná Kvasnička.

Syn, který se nenarodil
Když si v červenci 2004 přivedl chlapce domů, navrhl mu Kvasnička se svou dnes už bývalou přítelkyní, aby se stal jejich synem. Sepsali před notářem prohlášení a chlapec přijal jméno Josef Kvasnička. Hned v září se pak Pepa začal učit truhlářem na odborném učilišti v Hluboši u Příbrami.
"Josefova záhadná minulost, jeho znalost češtiny, kterou mi nedokázal vysvětlit, mi nedaly spát. Kluk uváděl, že jim ředitel dětského domova řekl, že adresa ústavu je Brest, ulice Lenina č. 35," říká Kvasnička. "Ale celníci mi tvrdili, že je velmi nepravděpodobné, aby kluk přicestoval bez povšimnutí z Běloruska do Čech přes dvě hranice, v kamiónu s rozříznutou plachtou."
Kvasnička se vydal do Brestu. Na adrese, kde měl být dětský domov, ale sídlilo oddělení běloruské milice, zabývající se kriminalitou dětí.
"Zvláštní náhoda! Šel jsem za policisty a dal jim Pepovu fotku i jeho otisky prstů. Vydával jsem se za zástupce České katolické charity, jež potřebuje pro naši odbočku ve Švýcarsku ověřit totožnost chlapce, který tam požádal o azyl. Všechno jsem točil skrytou kamerou."
Běloruští policisté pátrali v databázích dva dny podle podobenky i otisků, zkoumali seznamy pohřešovaných osob. Nenašli ale žádnou stopu. Nikdo takový neutekl z žádného výchovného nebo nápravného ústavu v Bělorusku. Nikdo takový se podle matrik na území Běloruska nenarodil. Stejné odpovědi Kvasnička obdržel z velvyslanectví Ruska, Ukrajiny, Moldávie, Litvy, Lotyšska a Estonska, na něž se postupně obrátil.
Po návratu z Běloruska vybalil Kvasnička na Josefa bez varování, co zjistil. Chlapec psychicky zkolaboval a utekl na několik dní do lesa. Nedokázal se srovnat s představou, že ústav, kde vyrůstal, měl tam kamarády, prostě neexistuje.
"Byl nešťastný i z toho, že by mohl být v našich očích lhářem," říká Kvasnička. "Jenže já mu věřím. Zažil jsem Pepovy reakce na davy lidí, když jsme byli poprvé v Praze. Nebo když mě viděl vařit, nechápal, proč nejsem v bílém, jak byl zvyklý u kuchařů v děcáku. To byla celá řada momentů, které se nedají vymyslet, zahrát."
K stejnému závěru dospěl i psycholog Slavomil Hubálek, který Josefa Kvasničku podrobil zevrubnému vyšetření. Chlapec podle něj zjevně vyrůstal v uzavřeném ústavním prostředí, kde se mu dostalo ruského základního vzdělání. "Vykazuje typické znaky ústavních dětí, jako je smysl pro denní režim, pravidelný řád, někdy projevuje až obsedantní pořádkumilovnost," upozorňuje doktor Hubálek.
Zároveň také testy ukázaly, že chlapec má minimální sklon k lhavosti. Jeho inteligenční schopnosti jsou nadprůměrné, má IQ 129.
Co když je přes to všechno Josef Kvasnička geniální lhář, který jen dosud nevypadl z role při zakrývání temné, kriminální minulosti?
"To by se projevilo osobnostními poruchami, typickými pro chovance nápravně výchovných zařízení. Ale kluk se dobře učí, žije přes týden na internátu, nejsou s ním problémy. Naše testy se doplňují jeden s druhým. A vše nasvědčuje tomu, že Josefovy výpovědi musíme považovat za věrohodné. Byť jde o výjimečný, tajuplný osud. Tím spíš se mu ale mělo dostat pochopení ze strany úřadů," myslí si Slavomil Hubálek.

My vás vyhladovíme
Od českých úřadů ale začali Kvasničkovi dostávat jednu ránu za druhou.
Když se k chlapci nehlásil žádný ze států, kde se mluví rusky, požádal Vladislav Kvasnička městskou část Praha 1 a poté i pražský magistrát, aby Josefu Kvasničkovi vydaly osvědčení o státním občanství České republiky. Opíral se o paragraf zákona o nabývání a pozbývání státního občanství, podle něhož "je fyzická osoba nalezená na území České republiky státním občanem České republiky, pokud se neprokáže, že nabyla narozením státní občanství jiného státu".
Magistrát se ale dotázal na ministerstvu vnitra, co se rozumí pod pojmem nalezenec, respektive osoba nalezená na území České republiky. Vnitro přišlo s pozoruhodným výkladem, že "být nalezen předpokládá pasivitu nalezené osoby, která sama nemůže ovlivnit skutečnost, že se ztratila nebo byla nalezena". Proto nalezencem může být jen malé dítě nebo duševně nemocná osoba.
"S odvoláním na tenhle výklad úředníci naši žádost zamítli. Přitom na webových stránkách ministerstvo připouští, že v ojedinělých případech může takto nabýt občanství i normální dospělá osoba. Ale pro byrokraty asi není Pepův případ dostatečně ojedinělý," říká Kvasnička.
Pražské úřady odmítly poskytnout Kvasničkům jakoukoliv sociální podporu. Mimo jiné i s odůvodněním, že Josef má jako žadatel o azyl nárok na ubytování, stravu i kapesné, pokud by bydlel v azylovém táboře. Tím, že z tábora odešel k Vladislavu Kvasničkovi, se této pomoci dobrovolně vzdal.
"Vysoký ministerský úředník mi dokonce řekl, že pokud se Pepa nevrátí do sběrného tábora, tak nás úřady vyhladoví," tvrdí Kvasnička. "Proč nás ale stát tlačil, abych Josefa odhlásil ze školy a odevzdal do tábora, kde by opět, izolován od společnosti, měl čekat, až úřady rozhodnou, jakým způsobem se ho zbaví?"
Tehdy už byl Vladislav Kvasnička finančně i psychicky na dně. Česká televize začala odmítat uznávanému dokumentaristovi jeden projekt za druhým. Kvasnička nakonec na filmařinu rezignoval. Tři roky pak všude možně marně sháněl práci. Odmítali ho v novinách i časopisech. Nechytil se mimo jiné v cestovní kanceláři, realitce ani v hypermarketu.
"Myslím, že to všechno byla pomsta Cizinecké a pohraniční policie za to, že přišla o dobrý obchod s lidmi," prohlašuje rezolutně Kvasnička. "Teprve loni na podzim, když se změnila vláda, mě zaměstnala společnost Generali - jako pojišťováka."

Chovám exotického tvora
Když už byl Vladislav Kvasnička z přístupů úřadů bezradný, předhodil jim se svou bývalou přítelkyní kuriózní příběh:
Josef Kvasnička je jejich nemanželské dítě, které se tajně narodilo v roce 1986 v Olomouci, v porodnici tehdejší Sovětské armády. O chlapce pečovala ruská rodina Bodrovových, která mu říkala Sergeji. Při odsunu sovětských vojsk Bodrovovi zmizeli i s dítětem neznámo kam. Až teď Kvasnička objevil svého syna se jménem Sergej Bodrov ve vyhošťovacím zařízení v Přílepech.
Historku ale spolkli pouze novináři z Blesku, který otiskl článek s bombastickým titulkem: Našel syna po patnácti letech!
Zato úřadům tím dal Kvasnička zbraň do rukou, když mohly poukazovat na protichůdnost údajů, které ve svých žádostech uvádí. Korunu svým provokacím pak bývalý dokumentarista nasadil, když požádal pražský magistrát o povolení chovu exotického tvora a přiložil k žádosti Josefovu fotku.
"Tak jistě, pan Kvasnička je svým způsobem výstřední, vymyká se průměru," říká Slavomil Hubálek. "Ale asi jen někdo takový je schopen, když vidí nešťastného běžence, přijmout ho do svého srdce a začít o něj bojovat."
Ten boj o nešťastníky se táhne Kvasničkovým filmařským i osobním životem. Když v roce 1992 točil dokument o odchodu sovětských vojsk, ukryl u sebe dezertéra ze sovětské posádky Alexeje Kuzevanova. Propašoval ho do parlamentu a získal pro něj politický azyl. Tehdy mu ministr vnitra Ján Langoš řekl s dobře předstíraným zděšením: "Preboha, pán Kvasnička, to nám nemožete krasť uprchlíkov!"
"Tenkrát mně úřady fandily a zachránili jsme Alexejovi život," vzpomíná Kvasnička. "Proto jsem i nyní měl pocit, že s Josefem možná budou potíže, ale stát mi pomůže. Jenže Josef je v naprosté pohodě, zato stát na mne vytáhl nejdrsnější zbraně, včetně kriminalizace. Jenom proto, že jsem se ujal jednoho zatoulaného dítěte, mám ho rád a pokouším se mu nahradit otce."

Do říše fantasmagorií
Při hledání důvodů své "politické perzekuce" dospěl postupně Kvasnička k dost absurdnímu vysvětlení. Josef podle něj vyrůstal od útlého dětství v jakési výkrmně lidských jedinců pro medicínský nebo farmaceutický výzkum. Ten musí být v okruhu 800 až 1000 kilometrů od Olomouce. Ze vzdálenějších míst by se Pepa v zimě na kamiónu jen v mikině nedostal.
"Myslím si, že naše státní správa je o tom informována a možná z toho nějakým způsobem profituje. Proto se snažila Josefa dostat ze země za každou cenu," rozvádí svou teorii Kvasnička.
Na námitky, že podléhá divokým fantasmagoriím, odpovídá: "Tak mi řekněte přesvědčivý důvod, proč se chovanci nikdy nedostali ven, mezi lidi. Proč neměli žádné osobní doklady, nikdo je nevychovával, od patnácti let se tam jen nečinně váleli. A kam mizí po odchodu z dětského domova? Mladí lidé na prahu dospělosti, bez zkušenosti s venkovním světem by nemohli uniknout pozornosti. Přinejmenším by se museli objevit v nějaké sociální síti."
Psycholog Hubálek si pochopitelně od Kvasničkových teorií uchovává střízlivý odstup. Podle něj mohl Josef uprchnout z nějakého dětského domova, jehož pracovníci dodnes úspěšně tají chlapcův útěk, jakož i minulý pobyt. Stejně tak si myslí, že je v dnešním Rusku možné, aby člověk bez identity žil léta někde na ulici, v kanálech, aniž by o něm věděly sociální i jiné úřady.
"Ale uznávám, že v Josefově příběhu jsou záhady, které asi nikdy nerozluštíme. Ale není to jedno? Není podstatnější, že stát by měl být vděčný za tak kvalitního mladého člověka, který u nás chce žít, vzdělávat se, pracovat? Tohle je případ, kdy už dávno měl nad puntičkářským výkladem zákonů převládnout akt milosrdenství, smysl pro humanitu."

Nemám proč být vděčný
V posledních měsících se zdá, že ledy se pohnuly. Vladislav Kvasnička napsal dopis novému ministru vnitra Ivanu Langrovi. Připomíná v něm, že jeho podřízení nebyli schopni tři roky rozhodnout o žádosti o azyl ani v první instanci. Zároveň dál běží řízení o vyhoštění Josefa Kvasničky. Ačkoliv se k němu žádný stát nehlásí.
Dnes jednadvacetiletý Josef zatím úspěšně postoupil do třetího ročníku odborného učiliště a hlásí se na nástavbu s maturitou. Přesto, jak píše Kvasnička "není způsobilý lidských práv, protože se vlastně nenarodil, nesmí si založit bankovní účet nebo pojistku, je sledován policisty doma i ve škole, pravidelně se musí hlásit na policejní stanici".
Za měsíc a půl po odeslání dopisu ministru Langrovi udělil odbor azylové migrační politiky ministerstva vnitra Josefu Kvasničkovi azyl z humanitárních důvodů. V odůvodnění se uvádí, že správní orgán přihlédl k vysokému stupni žadatelovy integrace v České republice.
Zároveň ministerstvo zkoumá, zda pražský magistrát neporušil zákon odmítnutím vystavit Josefu Kvasničkovi osvědčení o českém státním občanství.
"Nemám důvod být státu vděčný," podotýká k poslednímu vývoji Vladislav Kvasnička. "Vždyť o "vysoký stupeň integrace" se Pepa zasloužil jen svou silnou vůlí, státu navzdory. Kdyby podlehl nátlaku úředníků, opustil školu a šel do utečeneckého tábora, nikdy by azyl nezískal."

Epilog?
S Josefem Kvasničkou jsem se měl setkat před jeho učilištěm v Hluboši. Souhlasil se schůzkou až po dlouhém otcově přemlouvání a mém ujištění, že se nebudeme pitvat v minulosti. Když jsem však přijel do Hluboše, nebyl k nalezení. Učňové, které jsem potkal mi říkali, že žádného Kvasničku neznají. Až jeho vychovatel mi s nepřehlédnutelným zadostiučiněním oznámil, že Pepa před několika minutami odjel za svojí holkou do Příbrami.
"Nezlobte se na Josífka," řekl mi pak Vladislav Kvasnička. "Prožil neuvěřitelné, podivné věci a teď už netouží po ničem jiném než mít normální život, nevzbuzovat pozornost."

Snímky HN - Jan Šilpoch, Vladislav Kvasnička: Vladislav Kvasnička: "Ujal jsem se zatoulaného dítěte a stát na mne vytáhl nejdrsnější zbraně"; Josef Kvasnička; Otec a syn na chalupě: Konečně normální život?