Adresa: Zmršené město pod Sněžkou

Betonových bloků s apartmány, proti jejichž výstavbě loni podepsala petici většina starousedlíků, vyrostlo ve Špindlu už přes dvacet. Je v nich na pět set bytů. K největším molochům patří sto metrů dlouhý čtyřpatrový dům Michael, který úplně zastínil kostel sv. Petra. Ať přijíždíte od Prahy nebo stojíte na náměstí, dominanta na stráni horského města, postavená přesně před 200 lety, jako by neexistovala.

Radní vyhlásili kvůli stavitelům bytů, přitahovaným astronomickými zisky, tři různě striktní stavební uzávěry. Ale zlatá horečka stavění apartmánových domů, z nichž do pokladny Špindlu neplyne ani koruna, zuří dál. A místní rodáci opouštějí město. Jen v posledních dvou letech se jich odstěhovalo na pětatřicet.

Seník 3 + 1 s garáží

S Jaroslavem Hovorkou zastavujeme na silnici pod hotelem Adélka ve svatém Petru u základové desky jakési stavby.

"Tady máme místní záhadu. KRNAP začal stavět seník, ale pak bez vysvětlení prodal pozemek investorovi z Velkých Popovic. Ten tvrdí, že dodržuje stavební zadání. Přitom sem už přivedl vodu, elektřinu i kanalizaci. Krk bych za to dal, že tady někdo chce pod rouškou seníku postavit barák s horskými byty. To je teď pro stavební firmy novodobý Klondike."

Celý vtip spočívá v tom, že stavíte-li hotel, zaplatíte devatenáct procent na dani z přidané hodnoty, zatímco za byty jen pět. Proto nejen ve Špindlerově Mlýně, ale i v Harrachově nebo Peci pod Sněžkou vyrůstají jako houby po dešti novostavby, jakási rekreační sídliště, naditá apartmány. Ty pak firmy rozprodají jednotlivým zájemcům až s trojnásobným ziskem. Developeři přitom mívají peníze v kapse dřív, než bagry zplanýrují terén.

Hovorka s gustem popisuje finty, jimiž investoři protlačují horské apartmány i do oblastí, kde územní plán bytovou výstavbu zapovídá. Město například odsouhlasilo stavbu sanatoria, ale developer si pak na stavebním úřadu "zařídil" změnu stavby na víkendové byty.

"Úplně běžně se začne stavět nebo rekonstruovat hotel či penzión a najednou se z toho vyklube apartmánový dům. Takhle vyrostla před mým domkem betonová obluda Primátor II. Přitom mne starosta ujišťoval, že výstavba bytů je zastavena," vykládá pan Hovorka.

Ve stínu oblud

Jaroslav Hovorka se přistěhoval do Špindlerova Mlýna v roce 1953 a brzy nastoupil u Horské služby. Tehdy byly špindlerovské usedlosti, hotely i boudy roztroušeny na stráních v zeleni a pastviny pronikaly i do centra. Vášnivý lyžař Hovorka viděl ze svého baráku na svatopetrské sjezdovky i na celé údolí až k přehradě. Teď hledí do zdi strohého modernistického bloku, jehož okna zůstávají temná po většinu roku.

"Když to tady vzniklo, napadlo mne: co dům za slušnou sumičku prodat a vypadnout? Spousta mých sousedů, i majitelů penziónů, to udělala. S kamarádem, vrstevníkem, který má barák vedle, jsme dokonce žádali o umístění v domě seniorů ve Vrchlabí. Ale na poslední chvíli jsme couvli. Nedovedl jsem si představit, že přijdu o ranní lyžování na Medvědíně, bez něhož ani ve svých takřka osmdesáti nemohu být."

Své nové sousedy Hovorka moc nechápe. Do bytů, za které zaplatí tři miliony korun i více, přijíždějí na svátky a pár víkendů v roce. "Jeden z nich se takhle v neděli vyptával, jestli je tady otevřený obchod," vzpomíná Hovorka. "Řekl jsem, že jedině restaurace. Nechápavě se na mne podíval a povídá: "Vy jste se člověče zbláznil, já tady za těžký prachy koupil byt i s kuchyní a půjdu utrácet do restaurace?"

Teď v létě není v Primátoru ani dalších apartmánech většinou ani noha. O moc zaplněnější ale nejsou ani penzióny nebo hotely. Přestože si místní podnikatelé už uvědomili, že je nutné přitáhnout letní hosty nízkými cenami, nabídkou neobvyklých druhů sportu, turistiky, zábavy.

"Majitelé horských bytů se teď hřejí v přímořských letoviscích," tvrdí Hovorka. "Ale těší mě, že po letech nájezdů Němců a Holanďanů tady zase začínám vídat klasické české turisty ve větrovce a pohorkách. Jenže právě ti si mně stěžují, že je znechucuje stavební ruch, náklaďáky firem, budujících další a další apartmány."

Od Horské služby Hovorka odešel v roce 1990 do důchodu. Rentu má slušnou, dobré auto, s nímž často vyráží do rakouského Fürthu za synem, který tam má horský penzión. Ve Špindlerově Mlýně se ale starý horal cítí stále hůř. A to nejen kvůli tomu, že odtud postupně vymizely běžné obchody a služby, včetně lékařské pohotovosti.

"Máme thajské masáže na každém rohu, ale u jediného holiče se musíte zapsat do pořadníku jako za bolševiků na škodovku," usmívá se, ale pak zvážní:

"Je tady tísnivá atmosféra, ve stínu těch bytových monster. Lidi jsou podráždění, vedou žabomyší války, nedůvěřují si. Vedení radnice, ať už tam seděl kdokoliv, boj proti agresivním stavbařům jen předstíralo. A vždycky jim nakonec šlo na ruku. To v domácích vyvolává pocit bezmoci."

Vzbouření na vsi

Už za komunistů se dokázala Libuše Jonová vloudit, ačkoliv byla nestraník, do rady ONV. Tady vydupala pro Špindlerův Mlýn mateřskou školku. Dnes ve svých dvaasedmdesáti letech navštěvuje a pozorně sleduje bývalá provozářka z Petrovy boudy každé zasedání špindlerovského zastupitelstva. Loni zorganizovala proti živelné výstavbě bytových domů petici, která vytrhla stovky místních obyvatel z letargie.

"Nechci bydlet v indiánské rezervaci," říká paní Jonová. "Pokud se tohle šílenství nezastaví, stanou se 'špindleráci' politováníhodnou raritou. Nejhorší je cynismus toho zlatokopectví. Firma postaví 'obytný soubor', jak se tomu decentně říká. Ten si ale v ničem nezadá s betonovými hrůzami, jež tady vznikaly za socialismu. Rozprodá byty jako rohlíky a zmizí. A že tady městu zanechá dračí vejce? To ji nezajímá. Už je jinde."

Právě petiční "vzbouření na vsi" zabránilo totální proměně centra Špindlerova Mlýna, kterou minulé vedení radnice připravovalo s koncernem Cimex.

"Chtěli zbourat a znovu postavit hotel Central, Špindlerovskou hospodu, vybudovat nový ubytovací objekt, vybagrovat náměstí pro podzemní garáže," vypočítává paní Jonová. "Vedení radnice, které už v roce 2004 vyhlásilo stavební uzávěru na byty, na to Cimexu kývlo. Aniž mělo jakoukoliv záruku, že místo hotelových pokojů tady nevyrostou apartmány na prodej."

Loni vedení radnice šokovalo místní obyvatele i starosty v regionu přiznáním, že investorům prodává stavební výjimky. Za povolení ke stavbě víkendových apartmánů se firmy musely zavázat k modernizaci čističky, vybudování nové sportovní haly, aquaparku...Město takhle vytahalo z developerů padesát miliónů korun.

"Proti bohatým firmám a jejich špičkovým právníkům jsme byli bezmocní," obhajuje kupčení s výjimkami exstarosta Oldřich Šimek. "Když jsme zakázali překlopit stavbu hotelu na apartmánový dům, postavily hotelovou repliku, jejíž pokoje se nápadně podobaly bytům. Založily eseróčko a byty prodaly jednotlivcům coby podíly ve společnosti. A byli jsme nahraný. Tak jsme se aspoň snažili vytřískat co nejvíc pro město."

Libuše Jonová ale tvrdí, že zastupitelé měli odjakživa v rukou účinnou zbraň. Mohli změnit územní plán města tak, aby další výstavba bytů nepřipadala podle zákona v úvahu. "Deset let o tom jen mluvili, všechno se protahovalo, architekti byli podivně laxní. Starosta to trpěl, a nájezdy developerů sílily. Výsledek? Máme zmršené město."

Jinak ale na třiatřicetiletého Oldřicha Šimka nedá paní Jonová dopustit. Zná ho od dětství coby "přímého, bezelstného kluka". Jako starosta měl prý zvláštní charisma, nikdy nezapochybovala o jeho vnitřní poctivosti.

"Ale také jsem mu na zasedání zastupitelstva vmetla do tváře slova Martina Luthera Kinga, který říká: "Naše generace bude muset jednoho dne litovat nejen zlých slov a skutků špatných lidí, ale také strašlivého mlčení dobrých."

Starosta z města duchů

Po loňských komunálních volbách vtrhl nový starosta Špindlerova Mlýna Bohumír Zeman do kanceláře šéfky stavebního úřadu Miroslavy Adamové. Se slovy "sbalte si fidlátka a vypadněte" jí sebral klíče a vyhnal z radnice. Proč ztratil bývalý čs. reprezentant v alpském lyžování nad sebou kontrolu natolik, že jeho chování zkoumá krajská přestupková komise?

"Přijali jsme striktní stavební uzávěru. Ale stavební úřad, podřízený krajským orgánům, šel proti městu a dál uděloval výjimky. Vydal i územní rozhodnutí pro stavbu bloku apartmánů na Medvědíně. A to v území vyčleněném pro sportoviště. A my s tím už nemůžeme nic dělat."

Špindlerovského rodáka a legendárního sjezdaře "Bobana" loni vynesla na radnici právě vlna odporu proti bytové výstavbě, přiživená peticí Libuše Jonové. Sám před lety protestoval na stavebním úřadě proti nesmyslné rozpínavosti bloku Michael v blízkosti svého domu. "Vyslechli mne a pak mi blahosklonně vysvětlili, že nejsem účastníkem stavebního řízení," vzpomíná. Do voleb pak šel za ODS se slibem zastavit masovou výstavbu.

"Tak tady teď sedím a se skřípěním zubů koukám, jak se přičiněním stavebního úřadu ve městě staví pět dalších bytových domů. Přitom město nemá z apartmánů ani denní poplatky, jaké inkasujeme za rekreační lůžka v hotelích a penziónech. Příspěvek od státu dostáváme na 1150 stálých obyvatel a v sezóně zajišťujeme komunální služby pro dvacet tisíc lidí. Včetně čističky výkalů, odvozu odpadků, splašků z bytových apartmánů."

Nové špindlerovské zastupitelstvo zakázalo stavět cokoliv, včetně doplňkových staveb k rodinným domkům. Radní tak reagovali i na nejnovější úskok, kdy si majitel parcely zažádal o stavbu rodinného domu, a teď tam roste budova, v níž je pět kuchyní a sociálních zařízení.

"Určitě otěže časem uvolníme. Ale ve prospěch výstavby skutečných hotelů i penziónů," říká Zeman. "Horské středisko, aby bylo přitažlivé v zimě, v létě, přece musí mít svoji atmosféru. Tady je to ale teď město duchů. Tyhle obytné bloky by neměly vyrůstat pod Sněžkou, ale někde v podhůří. Tam je jejich místo."

I Zemanovi oponenti, ač neradi, uznávají, že rázně uťal jakékoliv kšeftování se stavebními výjimkami. Ale stavbaři dál mlsně obcházejí špindlerovskou radnici. Tlaky na Zemana přicházejí i z nitra ODS. A také mu vyrostl zdatný protihráč přímo na špindlerovské půdě.

I kdyby se stavěli na hlavu

Před rokem 1990 pracoval Miroslav Diblíček v nejdražším špindlerovském hotelu Montana, oplývajícím západní klientelou. Hned po revoluci si postavil ve Špindlu tehdy zcela ojedinělý penzión v alpském stylu. Dnes působí i jako realitní makléř, kancelář má hned naproti městskému úřadu.

Právě Diblíček podal návrh k Nejvyššímu správnímu soudu na zrušení poslední "zemanovské" stavební uzávěry. Soud ji skutečně zrušil, ale potvrdil, že platí měkčí "šimkovské" omezení z roku 2004.

"Tím, že vyhláška zakazovala jakoukoliv výstavbu, omezovala naši svobodu," horlí Miroslav Diblíček. "Při její platnosti bych mohl leda tak natírat barák. Navíc v místech stavební uzávěry klesá cena nemovitostí až o dvacet procent."

Podle Diblíčka se ve Špindlu stavět bude, i kdyby se Zeman a spol. stavěli na hlavu. Protože klienti horské byty chtějí. Pro bohatého podnikatele je dnes ski apartmán stejná frajeřina jako jachta v Chorvatsku. Navíc si může drahý byt koupit na dluh a úroky odepisovat z daní.

"Stavbaři vždycky najdou nějakou kličku, jak zákaz obejít," tvrdí Diblíček. "Současné vedení města by nemělo výstavbě bránit, ale zásadně ji ovlivňovat tak, aby to vyhovovalo všem. Bývalý starosta Šimek to s firmami koulel skvěle."

Nad poznámkou, že jako makléř má na bobtnání bytové výstavby osobní zájem, jen mávne rukou: "Prodej bytů mne zrovna nevytrhne. Mnohem větší provizi mám z prodeje domů a hotelů. A pak - živí mne i můj penzión."

A nebojí se, že bude muset kvůli úbytku klientů penzión prodat? Jako řada místních podnikatelů, kteří tvrdí, že je rostoucí bytová výstavba vyhání ze Špindlu?

"Ale uvědomte si, že většina těch lidí tady po listopadu koupila domy strašně levně, třeba za milion korun. Teďka ho prodávají za patnáct milionů a do smrti jsou zajištění. Já se jim nedivím, že už se nechtějí v šedesáti dřít, bojovat o klienty. Ale to je hlavní důvod, proč odcházejí."

Co tady sakra dělám?

Manželé Jordovi prodali penzión Astoria loni na podzim. V nedalekém Vrchlabí koupili dům, z něhož je nádherný výhled na panorama Krkonoš. Pravidelně se stýkají s dalšími přistěhovalci, kteří již dříve dali Špindlu vale. A všichni dohromady si říkají "špindlerovská emigrace."

"Zhruba od roku 2005 klesala naše klientela asi na polovinu," vzpomíná devětapadesátiletý Alois Jorda. "A já si říkal, jestli mám zapotřebí bojovat o existenci ve městě, kde si ze starousedlíků dělají čím dál větší blázny."

Nepopírá, že jim rozhodování usnadnila suma, kterou utržili za penzión. "Ale my jsme svůj hotýlek vypiplali, několikrát zrekonstruovali. A nebylo to vůbec jednoduché, sebrat se a odejít po třiceti letech života v horách."

Jorda dělal v osmdesátých letech správce na ubytovně, která patřila hotelu Sněžka. Když mu ji Interhotely nabídly v roce 1990 do ekonomického pronájmu, neváhal. Tehdy se touhle cestou ve Špindlu pustilo jen šest odvážlivců. Místní si před nimi ťukali na čelo.

"Když se rozjela malá privatizace, měli ti, kdo byli v ekonomickém pronájmu, na svoje provozovny předkupní právo. Získali jsme ji za 600 tisíc korun. To už se nám nikdo nesmál. Naopak, někteří se nechali slyšet, že jsme byli pěkní vykukové," vykládá pan Jorda.

Počátky na vlastních nohou byly dost krušné. Stále víc Čechů vyráželo do alpských středisek, od nichž je dřív dělil ostnatý drát. Holanďané nebo západní Němci ještě Špindl neobjevili a občané z bývalé NDR, kteří jezdili do Krkonoš za socialismu, zmateně vyčkávali.

Pak se ale sjednotila německá marka a pro Jordu a další majitele penziónů nastal rozkvět. "Osmdesát procent mé klientely tvořili bývalí 'endéráci', pro které se Špindl stal levným rájem v zimě i v létě," říká Jorda. "Boom trval tak pět let. Splatili jsme úvěry, zrekonstruovali penzión, naše ubytovací možnosti se rozrostly na třiatřicet lůžek."

Jenže začaly krachovat podniky v bývalé NDR, spousta Jordových stálých hostů přišla o práci. Přitom ve Špindlerově Mlýně rostly ceny, podnikatelé a agentury se zaměřili na bohatší klientelu ze Západu. Stále víc zákazníků, včetně Čechů, Jordovým říkalo, že jezdit do předraženého Špindlu na sjezdovky zaplněné západními Němci a Holanďany je už vůbec neláká.

"Když jsme i v sezónní špičce měli volné pokoje, pochopil jsem, že se děje něco neblahého," říká pan Jorda. Myslí si, že jeho osud zpečetila výstavba bytových domů?

"Je fakt, že s bytovými domy ve Špindlu obrovsky narostla ubytovací kapacita. Počet lůžek převyšuje zájem o ně. A mnozí majitelé bytů začali přes internet nebo přes cestovní agentury pronajímat svoje apartmány. Často za rozumnou cenu. A to byla pro nás tvrdá konkurence."

Kolem penziónu Astoria vedla cesta do Primátoru II, po níž se řítili někteří obyvatelé rekreačního sídliště jak blázni. Když jednoho zvlášť agresivního řidiče pan Jorda zastavil a požádal, aby bral ohled na jeho hosty, jen se zasmál. Co mu to tady pan horal vykládá? Vždyť on je tady teď místní a zamával mu klíči od bytu. "Tehdy se ve mně něco zlomilo. Co tady sakra ještě dělám, říkal jsem si."

Když Jordovi přibližuji teorii Miroslava Diblíčka o zbohatlých šedesátnících, jimž už se nechtělo pracovat, a proto s kapsami naditými penězi opouštějí Špindl, jen se usměje:

"Ale já v tomhle baráku zařídil pět hostinských pokojů a začínáme s manželkou a dcerou znovu. A věřte, že náš nový penzión pojede ještě v době, kdy móda horských bytů opadne tak rychle, jak se objevila. A moudré hlavy budou dumat, co s obřími domy, které nikdo nechtěl, a přece stojí."

Snímky HN - Jan Šilpoch: "Tyhle obytné bloky by neměly vyrůstat pod Sněžkou, ale někde v podhůří. Tam je jejich místo," říká starosta Špindlerova Mlýna Bohumír Zeman. Peníze v kapse mívají stavitelé horských apartmánů dřív, než bagry zplanýrují terén. "Nechci bydlet v indiánské rezervaci," prohlašuje Libuše Jonová. "Proč žít ve městě, kde si ze starousedlíků dělají blázny?" ptá se Alois Jorda.