Tábor, Petřín, Třasák a Hard

V Rumcajsově kraji

Cihlová rozhledna na vrchu Tábor, kousek od Lomnice nad Popelkou, byla prý ve své době nejkrásnější v Čechách. Z její vyhlídkové plošiny bylo možné přehlédnout čtvrtinu země a napočítat padesát kostelních věží. Víc než deset let je však nepřístupná. I ona doplatila na spekulace a podivné majetkové převody.
"Dávejte pozor, na schodech je nepořádek," říká s mírnou ironií Jaroslav Sobota. Nízké schody byly nekonečné. Vystoupili jsme na ochoz posetý sklem, kameny, zbytky cihel, kabelů a opadanou omítkou. Z betonového zábradlí vyčuhovaly železné pruty. Na zrezivělých kovových sloupcích vystupovaly do všech stran naleštěné paraboly mobilního operátora. Nic povznášejícího. Obešli jsme plošinu v šestadvaceti metrech nad zemí. Hodně vzadu byly Krkonoše, blíže k nám Kozákov a Český ráj. Pod námi pak Lomnice nad Popelkou, Valdice, les Řáholec...

O cenu jsem nesmlouval
"Sem nahoru nechodím často, není čas," přiznává Jaroslav Sobota. "Rozhlednu jsem koupil s manželkou před třemi roky, a teprve od letošního února jsme začali s její rekonstrukcí. Dřív to nešlo. Dostavovali jsme malý hotel v obci Železnice. Neumím rozkuchat dvě stavby najednou. To za nic nestojí. Nechtěl bych se dívat na to, jak mi rozhlednu rekvíruje exekutor."
Sobotovi koupili s rozhlednou i přilehlý rozestavěný hotel. Nebyly moc drahé. Jeden a půl miliónu korun prý muselo poslednímu majiteli z Prahy stačit. Víc nebyli ochotni dát.
"Původní cena byla sedm miliónů," říká Jaroslav Sobota. "Kolikátý majitel jsem v pořadí, mě ani nezajímá, ale vystřídalo se jich před námi několik. Tuším, že všelijak spekulovali, ale víc vám o tom nepovím."
Obě stavby na hoře Tábor působí zvenčí neutěšeně. Kdyby se však Jaroslav Sobota zpozdil, přišel by o víc než čtyřmiliónový příspěvek z fondů Evropské unie. "Nemám strach," říká, "všude, kde jsem stavěl, jsme skončili včas. Jinak to ani neumím!"

Každé památky je škoda
Rozhledna s hotelem jsou poslední stavby, kterým se chce Jaroslav Sobota věnovat coby polír. Má jich za sebou celkem pět. Aby se nedostal do dluhů, praktikoval jednoduchou metodu. Když před lety úspěšně dokončil první penzión, dal ho do nájmu. Peníze, které získal z provozu, investoval do další stavby, kterou znovu pronajal. Tak postupoval až k té poslední, která by ho - rovněž v nájmu - měla uživit.
"Nemám strach, že bych prodělával," ubezpečuje klidně Sobota. "Jinak bychom to nedělali! Poblíž je lyžařský vlek a spousta cyklostezek. Je tu i známé poutní místo. Obdivuji předky, kteří dokázali stavět rychle a kvalitně unikátní věci bez velké mechanizace. Každé památky, která chátrá, je škoda. Proto i tuhle dávám do pucu."

Pohádka s dobrým koncem

Praha i Jablonec nad Nisou mají rozhlednu Petřín. Zatímco pražský vyrostl nad městem už v roce 1891 do výšky čtyřiašedesáti metrů, jablonecký je o patnáct let mladší, s vyhlídkou jen pětadvacet metrů nad zemí. Jeho osud je ale asi pozoruhodnější, než jaký má příbuzná Eiffelovy věže v Praze.
Turistické průvodce z počátku minulého století se o jabloneckém Petřínu zmiňují jen okrajově. Rozhledna i výletní restaurace nad městem se musely spoléhat na to, že je turisté navštíví při nedělní procházce. Časem se výletní místo natolik vžilo, že k němu přijížděli na jednání i obchodníci a podnikatelé s bižutérií. Častěji začaly chodit také rodiny s dětmi, které lákala vyhlídková věž. Když bylo Petřínu čtyřicet, ve výletní restauraci vznikl na dvacet let dětský domov. Rozhledna se uzavřela. V polovině šedesátých let se všechno stěhovalo zpátky. Na vyhlídku se znovu vrátili návštěvníci a turisté.

Pátý v pořadí
"Všecko, co tady kolem sebe vidíte, je nové," říká majitel rozhledny a restaurace Evžen Hejsek. "Když jsem tady byl na první obhlídce, byla to neprovozovatelná plesnivá a páchnoucí ruina se zatlučenými prkny. Chyběly podlahy, topení, vybavení. Po zemi se válely jehly od injekčních stříkaček narkomanů, kteří tady bydleli celou zimu. Pak jsem vylezl na rozhlednu. Ve chvíli, kdy jsem viděl shora Jablonec, Liberec i Krkonoše, mě to dost vzalo. I když kraj znám, pohled z výšky je ojedinělý. Naši předci věděli, proč stavět rozhlednu právě tady."
Pražský podnikatel Hejsek je od devětaosmdesátého roku pátým majitelem Petřína. První ho pořídil za necelých tři sta tisíc a se spekulací ho prodal za dvojnásobek. Tak to bylo i podruhé, potřetí, aniž by se na Petříně cokoliv změnilo. Cena se zvyšovala, až nakonec vyšplhala na tři a půl miliónu korun.
"Koupě byla velmi složitá a zdlouhavá," přiznává Evžen Hejsek. "Nikdy jsem nejednal s majitelem, jen s jeho bratrem. Skutečný vlastník měl být údajně na dovolené. Až za čas mi došlo, která bije. Kupní smlouvu jsem v šestadevadesátém roce podepisoval v Liberecké vazební věznici. Specialitou majitele Petřína byl nákup a prodej různých nemovitostí. Od bank si půjčoval víc, než byla skutečná cena nemovitostí. Měl údajně rozpůjčováno půl miliardy korun. Nebylo mu ještě ani třicet let!"
Rekonstrukce rozhledny začala v polovině devětadevadesátého roku. Dostala nový kabát, střechu, opravovaly se dřevěné schody, zábradlí. Nové nosníky umožnily rozšířit její horní ochoz o víc než půl metru. Gruntovní opravou prošla i restaurace. První hosté mohli jejich novou podobu obdivovat už po čtrnácti měsících.
"Nedávno jsem splatil poslední úvěry," upozorňuje Evžen Hejsek, který se téměř čtyřicet let pohybuje v pohostinství.
Po schodech nahoru k vyhlídce se dovídáme, že tak jako my šlapou tady každý den desítky turistů i návštěvníků města, kteří si nechtějí nechat ujít jedinečný výhled. "Jsem pyšný, že se podařilo rozhlednu oživit," říká Evžen Hejsek. "Už když jsem se pustil do její rekonstrukce, slíbil jsem městu, že minimálně deset let bude zadarmo přístupná veřejnosti. A víte proč? Kdo se jednou podívá shora dolů, bude se určitě vracet."

Dělej si, co chceš!

"Peníze na opravu rozhledny? To jsme tady dlouho neměli," řekli úředníci Ministerstva pro místní rozvoj sokolovskému starostovi v roce 1999, když přišel žádat o dotaci na její opravu. Jednání trvalo necelých patnáct minut. Ani v nejoptimističtějším snu ho nenapadlo, že si bude z Prahy odvážet závazný slib na milión.
Za dva roky bude sokolovské rozhledně Hard sto let. Na kamenné podstavě s dřevěnou nástavbou a dvěma vyhlídkovými patry kdysi měřila osmnáct metrů. Dřevo ale dlouho nevydrželo. Město proto dalo ve třicátých letech minulého století rozhlednu přestavět na památník. Ve spodní části vznikla pietní síň, na vrcholu podstavy byla umístěna rozpažená pětimetrová socha Krista. Na počátku druhé světové války socha zmizela a místo ní vyrostlo nad městem německé kulometné hnízdo se střílnami do všech světových stran. Jeho ruina vydržela stát na místě bez povšimnutí až do roku 1999.

Blázen na svobodě
"Nikdy jsem nevěděl, že vysoký bunkr, kde jsem si jako kluk hrál s kamarády na vojáky, je bývalá rozhledna," přiznává architekt Martin Volný (38). "Pomohl mi článek v místních novinách. Profesor Jan Nouza z Liberce v něm před šesti lety mimo jiné psal, že i město Sokolov má svoji vyhlídkovou dominantu, bohužel zdevastovanou a zapomenutou. Přišlo mi to líto. Obešel jsem pamětníky, zašel do městského archívu. Sehnal jsem jen čtyři dobové fotografie, výkresy a plány se nezachovaly."
Martin Volný seděl v devětadevadesátém roce v zastupitelstvu i radě města. Navrhl, že zadarmo vypracuje projekt a obstará i všechna potřebná dobrozdání. "Dělej si, co chceš, uvidíme!" řekl mu tehdy starosta i kolegové radní.
"Protože se považuji za blázna na svobodě, šel jsem do toho," vzpomíná architekt Volný. "Bylo to zvláštní, nikoho nezajímalo, co bude rekonstrukce stát. Asi proto, že mojí představě nikdo moc nevěřil. Všechno, co jsem nakreslil, vycházelo z dobových snímků. Z nich jsem odměřoval potřebné stavební poměry. Když jsem s hotovým projektem přišel za hasiči a hygieniky, nevěděli, kam mají stavbu zaškatulkovat. Kupodivu s ní souhlasili bez vážných připomínek. Ani na stavebním úřadu si nevymýšleli obstrukce. Naopak, projekt se líbil všem a otvírali rozhledně dveře."
Pak se starosta Sokolova vydal s projektem do Prahy. Jednání s ministerskými úředníky o dotaci bylo věcné. K miliónovému příspěvku státu přidalo město z rozpočtu šest set tisíc a začalo se stavět.
Architekt Volný byl na stavbě každý den. Hlídal každý detail. Největší problém mu dělala betonová nástavba s kulometnými střílnami bunkru. Trvalo to tři týdny, než se stavbařům podařilo rozbít zvonivý "válečný" beton. Za necelý rok byla rozhledna dokončena. Dnes je v majetku města a přístupná turistům.
"Jako projektant mám tři profesní sny," svěřuje se Martin Volný. "Nakreslit kostel, udělat rozhlednu a udělat pěkný rodinný dům. Rozhlednu jsem si splnil. Prosadil jsem opravu kostela Nejsvětější Trojice na Andělské hoře u Karlových Varů, teď mě čeká jen dům. Sny mám proto, že si jako každý kluk přeji poznamenat zemi, ve které žiju, něčím, co přetrvá hodně let."
Se jménem architekta Volného jsou dnes spojeny i další významné historické památky. Je to třeba Bismarckova rozhledna na Zelené hoře v Chebu, oprava jedné z věží gotického hradu Hartenštejn v Bochově a dvě kamenné vyhlídky na zřícenině hradu Andělská hora. "To, že je se mnou spojena určitá památka," vysvětluje, "mě přivádí do transu. Baví mě dotýkat se věcí, které vytvořil někdo přede mnou. Pro mě to nejsou stavební zakázky, ale droga!"

Rozhledna z hecu

Z dálky připomíná bývalou hraničářskou "špačkárnu". Když přijedete blíž, objeví se kamenná podezdívka, ze které do výšky dvanácti metrů vyrůstá dřevěná šestiboká rozhledna. Stavěli ji amatéři. Nikde jinde u nás, než v malé obci Utvina u Toužimi, nic podobného neuvidíte.
"Postavíš mi ve stráni nad domem čapí hnízdo?" zeptala se Václava Krysla před několika roky přítelkyně Renata. "Proč hnízdo pro čápy? Proč ne třeba rozhlednu?" odpověděl jí otázkou. Chvíli ještě u kávy na zahradě pánovali, jak by mohla vypadat, a bylo rozhodnuto.
"Navštívili jsme spoustu rozhleden v kraji, inspiroval jsem se i v Rakousku," vzpomíná Václav Krysl. "Nápady jsme hledali i v knize o českých a moravských rozhlednách. Potom jsem si vzal tužku a opakovaně kreslil svoji představu, jak by mohla vyhlídková věž vypadat. Když už jsme měli hotový projekt od profesionála, zjistili jsme, že podobná rozhledna stála kdysi ve vojenském prostoru Doupov."
Nápad s rozhlednou nezůstal v obci bez povšimnutí. Když se Václav Krysl přišel pochlubit do hospody, kamarádi i známí se mu smáli, že mu rozhledna spadne při prvním větru, že se bude kývat a třást, že ji nikdy nedodělá a že to všechno jsou jenom krásný řeči u piva. Jen počkejte, říkal si v duchu, postavím ji a bude se jmenovat Třasák!
Schvalování stavby na místním obecním úřadu i v Toužimi proběhla bez zdržování. Když měl vystudovaný průmyslovák a opravář televizorů všechny papíry v ruce, kopl poprvé krumpáčem. To už měl na místě dřevěné nosné sloupy, naporcované kameny od Mirotického vrchu, hromady písku, desítky pytlů cementu i míchačku. Když si neuměl poradit například s vysokým kamenným podstavcem, přijel strejda zedník.
"Celou rozhlednu jsme postavili vlastníma rukama za šestnáct měsíců," chlubí se Krysl. "Netroufli jsme si na pokrytí střechy. Musela přijet firma. Původně jsme chtěli dřevěné šindele, dokonce jsme si sehnali i zařízení na jejich výrobu, ale protože by nám to trvalo dlouho, zvolili jsme kanadské došky. A udělali jsme dobře, dodneška by rozhledna nestála."

Ještě jednu rozhlednu
Vystoupali jsme po schodech na horní plošinu věže. Voňavé dřevo bylo cítit novotou. Nikde žádná tříska, zábradlí i krov se leskly jako zrcadlo. "Dřevo mě hodně chytlo," řekl Václav Krysl. "Dělal jsem schodiště, zábradlí, vazbu, podlahy a nakonec i stříšku. Závratě jsem neměl. Když tady byli známí tesaři, nechtěli věřit, že jsme amatéři. Pokud se prý budu o rozhlednu starat, vydrží sto let."
Práce na rozhledně zabrala stavitelům nepočítaně hodin. Věnovali jí veškerý čas po práci, o víkendech a dovolených. Když nemrzlo, stavěli i v zimě. "Lidi se mě ptají, na kolik peněz rozhledna přišla," poznamenal Krysl. "Odpovídám: nevím! Cena za materiál je směšná v porovnání s časem, který jsme stavbě dali."
Výhled do kraje na Plzeňsko, Rakovnicko i Krušné Hory působil vznešeně. Stejné pocity má prý i její stavitel, když vyběhne schody na horní plošinu. Pokaždé ho tam pronásleduje myšlenka postavit ještě jednu rozhlednu, o kousek dál.
"Stavěl bych ji na Mirotickém vrchu, celou z kamene," svěřuje se. "Byla by vysoká pětadvacet metrů, abych se dostal nad vršky okolních stromů. Kde ale vzít peníze a nekrást? Stála by nejvíc dva milióny korun. Není ale všem dnům konec. Třeba ji jednou postavím z hecu, jako tu dřevěnou v Utvině."

Snímky / HN - Jan Šilpoch: "Každé památky, která chátrá, je škoda. Proto i tuhle rozhlednu dávám do pucu," říká Jaroslav Sobota z Jičína; Jablonecká rozhledna Petřín byla ještě před několika lety zcela nepřístupná pro návštěvníky; "Projekt obnovené rozhledny nad městem se líbil všem, proto mu otvírali dveře," tvrdí sokolovský architekt Martin Volný; "Dřevo mě chytlo, dělal jsem schodiště, zábradlí, vazbu, podlahy a nakonec stříšku," říká Václav Krysl, stavitel rozhledny Třasák v Utvině.